Stále více lidí se ptá co znamená vlastně COI v analýzách od Anne Janis a tady je vysvětlení.
COI je výpočet stupně příbuznosti u jedince nebo ve vrhu. 

Vysoké procento COI zvyšuje pravděpodobnost genetických defektů přenášených předky z obou stran rodokmenu, které by v případě, že se sejdou u obou rodičů, způsobily u jejich potomka konkrétní genetickou nemoc nebo poruchu.

Vysoké COI u psů způsobuje spoustu dalších problémů, jako autoimunitní choroby či poruchy způsobené příbuzností, které mají za následek změny v reprodukci či problémy s dlouhověkostí.

Hodnota COI = 12.5% odpovídá spojení polobratr - polosestra nebo prarodič - prapotomek.

Hodnota COI = 25% odpovídá spojení rodič - potomek nebo bratr - sestra.

V ideálním případě by COI vrhu nemělo být vyšší než průměr COI obou rodičů. Je vysoce doporučováno vyhnout se COI vyššímu než 12.5% a absolutně bychom se měli vyvarovat hodnotám COI nad 20%. V dnešní době je u IW jedinců COI mezi 10-15% a proto je u plánovaného krytí doporučen výsledek  COI pod 6%.

Nejčastější dědičné choroby a defekty jsou následující:

Dysplazie kyčelního a loketního kloubu
Luxace patelly
Epilepsie
Nemoci očí jako: zákaly, oční anomálie kolií (Collie Eye Anomaly - CEA) a progresivní zakrnění sítnice (Progressive Retinal Atrophy - PRA) 
Rakovina
Alergie a kožní onemocnění
Kryptorchismus
Poruchy imunitního systému
Vadný skus, chybějící zuby
Neakceptovatelné barvy
Problémové povahy jako bázlivost či agresivita
 
Poruchy způsobené vysokou příbuzností se projevují jako ztráta životaschopnosti či důležitých funkcí. Někdy jsou tyto příznaky nepatrné a pozvolné a dávají se často za vinu špatné výživě, znečištěnému prostředí a jiným vnějším faktorům. Ačkoliv tyto faktory stav zvířete taky ovlivňují, jsou to především geny, které náchylnost k těmto vnějším faktorům řídí.

Jak se nejčastěji projevují dědičné poruchy způsobené vysokou příbuzností: 

Dlouhodobě špatné (slabé) zdraví/slabí jedinci
Zvýšený výskyt určité nemoci v chovné linii (nebo plemeni) nebo více nemocí u plemene nebo u psů jako takových
Zvýšený výskyt poruch (onemocnění) imunitního systému
Neobvykle málopočetné vrhy 
Obtížné krytí, problém donosit štěňata
Feny, které se nestarají o vrh nebo jsou velmi špatné matky
Feny, které úmyslně zabijí nebo zraní štěňata nebo jim ublíží nedostatečnou péčí
Psi, kteří jsou lhostejní k háravým fenám nebo nemají zájem o fenu v nejoptimálnější době hárání
Psi, kteří nedokážou krýt bez pomoci
Řídké sperma
Předčasný průměrný věk úmrtí v chovné linii nebo v populaci plemene
 
Pokud plánujete vrh, všechny tyto faktory vám říkají, jak neuvěřitelně důležité je propočítat koeficient příbuznosti daného spojení. Udržovat plemeno zdravé je mnohem snadnější než odstraňovat následky špatného spojení. Když už je jednou genetický fond uzavřený a genetická základna zůstává stejná, neměnná, genetická situace může buď zůstat stabilní nebo se může zhoršit; nemůže se zlepšit bez nového genetického materiálu, který získáme přikřížením jiného plemene nebo použitím v chovu neregistrovaných jedinců.

Autor: Celeste (Spadavecchia) Pongrácz

O COI vrhu či COI psa si můžete zažádat pouze v případě pokud jste majitelem psa, chovné feny či krycího psa v plánovaném vrhu. Pokud nejste COI vám sdělen nebude jen v případě svolení majitele.

O COI Irského vlkodava si můžete přečíst více informací a zažádat zde:
http://www.irishwolfhoundstudy.com

RCS neboli dysplazie loketního kloubu
Dysplazie loketního kloubu (DLK) vzniká nejčastěji ve věku 4-6- měsíců u středních a velkých plemen psů v průběhu období velmi rychlého růstu. Jako na vývojové onemocnění kostry na něj působí genetické vlivy a dále faktory výživy či traumatu. Je známo, že jakákoli forma DLK vede k osteoartritidě s možnými budoucími vážnými následky pro zvíře i majitele. Toto onemocnění bylo podrobeno intenzivnímu výzkumu mnoha týmů s cílem odhalit jeho etiologii a najít tak cestu k jeho prevenci.

Genetické vlivy – Populace čistokrevných psích plemen reprezentuje geneticky uzavřený soubor jedinců s vysokou intenzitou výběru a následnou častou příbuzenskou plemenitbou. Pokud je pouze několik jedinců v plemeni (např. hlavně šampióni) používáno k plemenitbě, dochází bezděčně ke zužování genetického potenciálu. Dá se pak očekávat, že tento proces výběru, častý u mnoha plemen, může vést ke zvýšenému výskytu genetických poruch v případě, že chovní jedinci jsou nositeli genetických rizikových faktorů pro DLK či jiná genetická onemocnění. Pokud genetický rizikový faktor působí dominantně, což vede k projevu klinických příznaků před dosažením chovné dospělosti, může být jedinec a jeho rodiče vyřazeni z reprodukce, jako je tomu u chondrodysplazie. Naproti tomu pokud má genetický rizikový faktor recesivní či polygenetické dědičné vlastnosti, jeho projevy jsou různě intenzivní, nebo jsou výrazně ovlivněny vnějším prostředím, zvláště když se projevují v pozdějším věku a tak má větší šanci proniknout do populace, aniž je včas rozpoznán. K tomu dochází zvláště, pokud není důsledně vedena evidence příslušných onemocnění. U takových onemocnění dochází k významnému rozšíření genů příslušného onemocnění, aniž je onemocnění u některých plemen rozpoznáno jako dědičné.
Zatímco DLK je detailně popsána u některých plemen, nevyskytují se všechny její formy u všech těchto plemen.

Inkongruence loketního kloubu, způsobená zrychleným růstem kosti vřetenní je pozorována u bernského salašnického psa a způsobuje z 80 % osteoartritidu v loketním kloubu u tohoto plemene. Analýzou chovu bylo zjištěno u velké skupiny BSP, že kulhání spojené s volným procesus coronoideus následkem této inkongruence bylo ve všech případech ovlivněno omezeným počtem chovných psů tohoto plemene.

Fragmentovaný processus coronoideus na mediální /vnitřní/ ploše kosti loketní zjišťujeme u mnoha plemen ve velkém procentu případů až v 50 % populace. Vysoká dědičnost je zjištěna u labradorů a zlatých retrívrů.

Volný processus anconeus byl označován jako dysplazie loketního kloubu dlouho předtím, než do tohoto syndromu byly zařazeny dva výše uvedené. Pozorujeme ho u chondrodystrofických plemen (jako jsou baseti) a dále jako součást inkongruence loketního kloubu u některých plemen (němečtí ovčáci, bernardýni), stejně jako při výživou ovlivněném či traumatickém syndromu radius curvus.
Hromadnou analýzou, využívající počítačové programy, obsahující všechny průkazy původu sledované populace, byly vypracovány diagramy, které ukázaly, že postižení jedinci mají v 1/8 společnou genovou výbavu. Vyšetřovali jsme náhodně vybrané skupiny labradorů, bernských salašnických psů a zlatých retrívrů, reprezentujících holandskou populaci. Všem jedincům bylo prováděno RTG vyšetření na FCP ze čtyřech projekcí. Vyšetření prokázalo pozitivní výskyt FCP v různých skupinách od 27 % do 50 %. Tyto skupiny jsou rozmístěny po celém státu, takže i veškeré podmínky chovu jsou odlišné. Metoda prokázala více či méně vliv dědičnosti a některých linií na výskyt onemocnění a lze ji doporučit jako argument pro využití sledování dědičnosti onemocnění chovatelskými kluby.

Vliv zevního prostředí
Vzhledem k tomu, že dysplazie loketního kloubu je dědičná, lze očekávat vliv řady jiných faktorů na její projevy. Z různých studií je zřejmé, že při vzájemném křížení DLK negativních jedinců (podle RTG vyšetření) významně snižuje její výskyt proti křížení dvou pozitivních nebo pozitivního a negativního nebo negativního a nevyšetřeného jedince. DLK u labradorů a zlatých retrívrů se vyskytuje častěji u psů než u fen, přičemž se nezdá, že by podmínky prostředí ovlivňovaly projevy dysplazie tak výrazně, jako pohlaví. Podle našeho výpočtu se u labradorů a retrívrů samčího pohlaví projeví geny pro DLK asi u 70 % jedinců, zatímco u fen pouze u 28 % postižených jedinců, z čehož vyplývá, že u fen s negativním vyšetřením je vyšší možnost vnášení genů pro onemocnění do chovu. Pro chovatele z toho vyplývá významná informace, že není dostatečné vyšetřovat pouze chovné jedince, ale důležité je posouzení rovněž jejich potomků, které může odhalit další informace o dotyčném chovném jedinci!

Vliv výživy
Mnoho výzkumů dokládá, že výživa má velký vliv na vývoj skeletu jedince. Studie s použitím diety s vysokým obsahem vápníku, stejně jako obdobné studie ve standardních laboratorních podmínkách prokázaly, že vysoká hladina této minerální látky způsobuje poruchy při enchondrální osifikaci (tvorbě kosti). To činí kostru zranitelnější mechanickými vlivy jako je nadváha nebo osteochodrosis dissecans.
V nejmodernějších studiích bylo také zjištěno, že zvýšená hladina vitaminu D, která však ještě nevede k projevům pravé hypervitaminosy D (spojené s kalcifikací měkkých tkání), také narušuje enchondrální osifikaci, a to přímým působením, nikoliv vlivem zvýšeného vstřebávání kalcia střevem. Nadměrný příjem krmiva a v následku toho zvýšený příjem kalcia a vitaminu D vede také k ostochondrosis z důvodu přetrvávání chrupavky v růstových ploténkách a poruchám růstu kosti do délky, zvláště u rychle se vyvíjejících růstových plotének distální části kosti loketní a vřetenní. Narušení růstu kosti do délky může vést k vývoji syndromu radius curvus (ohnuté vřetenní kosti, způsobujícím tzv. lachtaní přední tlapy – pozn. překladatele). V případě tohoto syndromu dochází rovněž k poruchám růstu v oblasti loketního kloubu a vzniku odděleného koronoidního výběžku či volného procesu ankoneu (VPA).
Tato zjištění mají velký význam pro majitele, kteří vlastní pouze jednoho psa a snaží se preventivně bojovat proti vzniku DLK vytvořením ideálních podmínek pro svého miláčka. Měli by krmit diety speciálně připravené pro štěňata velkých plemen s mírně sníženým obsahem vápníku a kontrolovaným obsahem vitaminu D. Zvýšená hladina kvalitního proteinu v lepších štěněcích dietách nemá negativní vliv na vývoj kostry, přičemž je důležitá pro růst měkkých tkání a vývoj imunitního systému.

Mechanické vlivy
Traumatická poranění růstových plotének, zvláště Salter–Harrisovy Vé fraktury mohou narušit růst do délky u kosti vřetenní či loketní, a tak mohou způsobit přetížení těchto kostí. Ve věku pod pět měsíců jsou processus coronoideus a anconeus odděleny vrstvičkou chrupavky, takže toto přetížení může vést ke vzniku FCP či UPA. Jen zřídkakdy je trauma příčinou vzniku těchto stavů u dospělých jedinců. Věk a anamnéza jsou typické pro vznik DLK u mladých, rostoucích psů. Zatím se toho ještě příliš neví o vlivu zatížení na vývoj kostry u psů. V současné době je známo, že nedostatečná fyzická zátěž vede k osteoporóze a degradaci chrupavky, zvláště u mladých, rostoucích jedinců.
Mnoho přesvědčivých důkazů, které podporují příčinný vztah mezi funkcí a formou bylo získáno pomocí experimentů, při kterých je zátěž buď zvýšena nebo snížena proti normálnímu stavu. Zvýšená zátěž kloubů fyzickou námahou vede k zesílení kloubní chrupavky, zvýšenému obsahu proteoglykanů a mechanické ztuhlosti tkáně, přičemž výrazné přetížení může vést ke vzniku mechanických poranění chrupavky. Znehybnění či jiné stavy, způsobující nedostatečné zatížení kloubů vedou ke ztenčení a změknutí nekalcifikovaných částí kloubní chrupavky a zvýšení podchrupavkových cévních prasklin a snížení obsahu proteoglykanů. Strukturální a biochemické změny, způsobené nedostatečným zatížením kloubu mohou být po obnovení normálního zatížení napraveny pouze do určité míry. Fyziologické (běžné) zatížení kloubu vede k funkčnímu přizpůsobení kloubu, které zvyšuje odolnost chrupavky a je prospěšné pro celkový stav tkáně. Místa se zvýšeným obsahem proteoglykanů jsou logicky místy zvýšené odolnosti proti vzniku osteoartritidy. Pro stanovení optimální zátěže kloubního systému, vedoucí k optimálnímu funkčnímu přizpůsobení, a to jak váhovým, tak tréninkovým procesem, je třeba u velkých, rychle rostoucích plemen dalšího výzkumu.


H.A.W. Hazewinkel DVM, PhD, University of Utrecht, Holandsko

Torze žaludku (angl. "bload") je pravděpodobně podmíněna geneticky, do hry však vstupují i rizikové faktory, přetažení, nevhodná strava, nevhodný čas krmení, ale i souhra neštastných náhod.

Pes má žaludek umístněný horizontálně. Můžeme si ho představit jako balón upevněný ve dvou bodech v horizontální rovině, když ho naplníme a začneme s ním hýbat velmi lehce se přetočí a tím se zauzlují jeho konce. Je to laický pohled na problém torze, jen kvůli představě potrava, která se dostane do žaludku, může vytvořit plyny, čímž se objem žaludku enormně zvětší a při pohybu se následně samotný žaludek může otočit, tím se zaškrtí cévy, vzniká cévní kolaps a znemožnění peristaltiky.

Hlavní riziko v podstatě tvoří potrava, ze které se ve velké míře tvoří kvasnými procesy plyny. Když je psovi podávána kvalitní potrava, při zvýšeném příjmu tekutin, když je břicho "nacpané do prasknutí" a pes běhá a skáče, opět může dojít k torzi.

Torze žaludku se projevuje postupně 18-ti příznaky:
1) zvětšení objemu břicha,
2) na pohled ztuhlé břicho,
3) břicho bolestivé na dotyk,
4) zvracení pěny nebo tekutiny,
5) neúspešné pokusy o zvracení, 
6) nadměrné slinění,
7) zrychlené dýchání,
8) nadměrné pití,
9) nechutenství,
10) červené nebo bledé dásně (teda ne přirozeně růžové),
11) nahrbený postoj ve stoji nebo v leže,
12) leh či sed v nezvyklých polohách,
13) pozice při které je předek při zemi a zadek na hoře,
14) svíjení se,
15) vyhledávání skrytých (tmavých) míst,
16) nepřirozeně klidné chování,
17) zrychlené polykání,
18) apatie.

Příznaky následují velmi rychle za sebou a jedinou pomocí je včasné vyhledání poučeného veterináře! Při podezření na torzi žaludku vašeho psa ho kontaktujte okamžitě. V žádném případě návštevu veterináře neodkládejte na ráno.

Veterináři a zkušení chovatelé jako prevenci před vznikem torze žaludku doporučují:
Klid po jídle, žádné běhání, skákání po dvoře, vítání přechozích vyskakováním apod. 

Misky s vodou a krmením umístit do výšky hrudníku, ne na zem.

Nedovolit psovi napít se hodně vody naráz, zvlášť nebezpečné je to v přírodě z potoka, kde ještě psovi trčí zadek nahoru do břehu a hlava je dole v potoce, rozumnější je na vycházku nosit vodu v láhvi.

Nezkrmovat míchanou potravu - teda granule smíchané s vařeným doplňkem (těstoviny, maso, rýže).

Nikdy!!!! nezkrmovat už nakvašenou potravu (Když pes nedojí namočené granule nebo vařenou stravu a nechá se mu to v misce celý den)

Nekrmit několik hodin před pohybovou aktivitou, či před jízdou autem, nekrmit alespoň hodinu po výrazné pohybové aktivitě.

Při manipulaci s ležícím psem nepřevalovat z boku na bok přes hřbet, ale v případě nutnosti přes břicho, včas si zajistit zkušeného veterináře, který je ochotný zakročit v jakoukoliv dobu.

Skus, plnochrupost - ve velké většině standartu je jasně uvedeno dokonalý nůžkovitý skus, plnochrupý. Ano to je sice hezké, ale jak je to vlastně s chrupem psa z hlediska genetického? To je otázka, která trápí nemnohého chovatele postižených plemen a kteří se snaží této problematice věnovat. Nejdříve je nutné si uvědomit, že pes - je domestikovaný vlk, u tohoto jedince je pravým a správným skusem - skus klešťový, může se vyskytnout i vadný skus nůžkovitý, ale takovýto jedinec rychle v přírodě umírá.

Geneticky správný skus je tedy klešťový (od dob vlků), šlechtěním se úmyslně skus psa předělal na nůžkový, nicméně tento není relevantně geneticky daný, neboť se jedná o vadu skusu. Není známo přesně kdy došlo k masivnímu šlechtění umělého nůžkovitého skusu, ale předpokládá se, že jedná cca o 200let, tudíž tento skus nemá dostatečný genetický základ. Chybějící moláry a premoláry jsou již dnes u většiny plemen i proti standartu tolerovány. Dle výzkumu v GB se, provedených v letech 1980 - 1998 (sledováno 100 chovných jedinců různých plemen po dobu 10 generací) a pozdější né tak masivní výzkumy - nepotvrdilo souvislost s Přímou genetickou vazbou (rodič potomek) při skusu psa a při chybějících molárech a premolárech ve 2% ze sledované skupiny.

Přímá genetická predispozice - rodič potomek není jednoznačně prokázaná. Nicméně genetiku zubů řídí geny jednotlivých zubů, čili u štěněte 28genů a dospělce 42 genů. Kromě toho další geny, které určují proporce čelistí a další které určují kosti a nervy v mordě. Dále rychlost přezubení a případné potíže s přezubením (před 15ti lety trápil většinu chovatelů předkus, jo to byly časy, dnes se horní ale i spodní čelist psa - záleží na konkrétním plemeni - zkracuje). Ale dal se odhadnout dle postupného přezubování věk štěněte, dnes má většina psů ukončené přezubení ve 4 měsíci věku a i dřív, ovšem rychlým přezubením se dostane do potíží, neboť není vyvinuta čelist a není v ní tudíž prostor na potřebný počet zubů a jejich velikost, tím dochází - spíše k nepravidelným skusům, nebo borcení řezáku dovnitř čelistí.

Nicméně hlava psa - kosti lebeční i čelistní se vyvíjí minimálně do +-24 měsíců věku psa a je možné, že se skus upraví sám a že chybějící zuby dorostou do osmého měsíce věku štěněte. Dalším obecně rozšířeným omylem jsou první zuby, obecně se tvrdí, že dokonalý nůžkovitý skus zaručí dokonalé stále zuby. Omyl naprosto to spolu nesouvisí, neboť geny každého jednotlivého zubu 28 štěněčích a 42 trvalých jsou naprosto odlišné. Zuby a jejich uložení se vyvýjí výrazným způsobem cca 3roky a na dále až do smrti, není neobvyklé, že již uchovněnému psovi se rozjede skus ve 30ti měsících. U nás byl zaznamenán případ takového poškození skusu u NO, do 18ti měsíců měl pes perfektní nůžkovitý skus se správně uloženými špičáky v zámku, v ordinaci lékaře se ocitnul 14dní po té, co byly naposled lékařem zuby kontrolovány, uložení špičáků se změnilo a zuby se začali zařezávat do dásní.

Kromě toho, má chovná populace psů na světě 1/3 jedinců se špatným skusem či neplnochrupé. Vzhledem k tomu, že se drží tzv. lineární politika chovu, geny mutují, a kdy nebo jak se projeví je naprosto neodhadnutelné. Nejvíce postižená plemena jsou krátkolebí psi AB, SBT, AST, buldoci, bíglové, dále CSV a NO, pak malý psi jako jorkšír, jezevčík, u kokršpanělů je to převážně problém chybějících zubů. Téměř výhradně je špatným skusem ovlivněn jakýkoliv typ psa, při jehož křížení byl terrier, neboť staroanglický terriér měl klešťový skus až do počátku 17. nebo 18.století (pouze odhad, angličtí kynologové a historici se na tomto neshodli).

Navíc skus i plnochrupost ovlivňuje soužití s člověkem a změna způsobu stravy a života, 50let se používá granulované krmivo a cca 100 let se psovi strava připravuje, což znamená, že pes nemá potřebu předními řezáky odtrhávat maso od kostí a dochází, tudíž ke zpětné genetické vazbě na pravý klešťový skus ze skusu umělého nůžkovitého. Tím, že se budou vyřazovat jedinci jinak exteriérově perfektní se "špatným skusem" z chovu, ničeho nedosáhneme, neboť u 1/3 populace tento problém přetrvává a nadále přetrvávat bude. Muselo by se zamezit lineárnímu křížení psů (prověřování max. 4 generací zpětně) a tento stav by během 100 -150 let opět vymizel. Bohužel, v takovémto případě bychom mohli zjistit, že u málo početných plemen nemáme co křížit a tato plemena by postupně vymizela ze seznamu FCI i ze světa. Tudíž je k zamyšlení, jestli nůžkovitý skus, který je podle názoru mnoha lidí prioritou, není jen kosmetickou hříčkou člověka, neboť příroda má jiný názor.

čerpáno z mnoha anglických článků o ortodoncii a genetice psa, z článků českých specialistu na genetiku chovu a ortodoncii. A hlavní dík patří paní MvDr. Simoně Mullerové jejíž článek byl asi tou největší inspirací. A paní Olze Fučíkové za uveřejnění.

V případě obou dysplazií si musíme nejdřívě uvědomit, že ač většina veterinářů uvádí dědičnost, není prozatím tato skutečnost relevantně prokázána. Je pravdou, že u dysplazie kyčelního kloubu jde o vrozený problém a to ať již vrozenou dysplazii, nebo o vrozenou vlohu k dysplazii kyčle, nicméně není prokázána dědičnost. Je tedy otázkou jakou relevanci mají rtg snímky kyčlí pro získávání statusu chovného jedince, neboť není neobvyklou situací, že z negativních předků a to po 4generaci se narodí jedinec s vrozenou vadou 3 stupně.

U dysplazie loktů je tato skutečnost stížena tím, že existuje ve více formách a to ať FCP, UAP, či osteochondróza, bohužel co se loktů týče je skutečnost taková, že jde převážně o získaný problém, u některých forem může jít o vrozenou dispozici, ale záleží na správném vývoji štěněte - přiměřená zátěž, vyvážená strava......zda se dysplazie rozvine. Zde se opravdu nedá jednoznačně vyádřit názor o dědičnosti DLK.

Je možné, že u dysplazie, která se rozvine do 6ti měsíců štěněte půjde o vrozenou vadu, nicméně takovým to soudům bych se jako chovatel vyhla, obzvláště pokud se jedná vet.lékaře, zde se domnívám, že takovéto soudy nejsou na místě, neboť nevíme jak bylo štěně krmeno, zda není a nebylo přetěžováno a to ať již z pouhé nevědomosti nebo z úmyslu. Vzhledem k neznalosti podrobné anamnézy pacienta (neboť zde musíme věřit majiteli zvířete) není prozatím možné určit vznik konkrétní formy dysplazie.

Co nám na celé hysterii vadí?

Nejsme proti testovat zvířata na Dysplazie - ano, děláme to však pro náš vlastní klid, že máme v danném okamžiku zdravé zvíře.

Problém není ani v metodice posouzení konkrétních kloubů - ta je jednoznačná. Problém je většinou způsoben již rtg. snímky, i ve spánku se zvíře pohne a pro expozici snímku stačí nervový záškub a můžete začít znovu, či snímek není řádně doostřen. Dalším problémem je, že tyto snímky posuzují lidé a i přesto, že metodika je jednoznačná - necháte-li posoudit jedny a tytéž snímky 3 různými lidmi můžete mít i tři různé výsledky. Není to způsobeno nekompetentností posuzovatelů, je to způsobeno kvalitou snímků, a tím, že co člověk to názor na to co tam vidí. Každý člověk totiž vnímá stejný předmět či barvu trochu jinak a ač si to neuvědomujeme v takovémto případě to opravdu může ovlivnit výsledek zkoumání daného kloubu.

V dnešní době bohužel neexistuje finančně přijatelná metoda jak na DKK a DLK zvíře vyšetřit tak abychom se opravdu dozvěděli jak daný kloub vypadá. CT vyšetření je stále velmi fin. náročné (cca 12 000,-Kč) nehledě na to, že jde o operativní metodu, což znamená - pes má oholené nohy a na nohách jizvy:-(. Sice se lékaři podívají přímo na kloub, a tím pádem, jsou schopni přesně říct, zda má pes klouby zdravé či nikoliv, ale psa si tak 3-4 měsíce nevystavíte, než mu opětovně naroste srst. A málokdo z nás je ochoten nechat si rozřezat milované zvíře jen proto, že chce vědět zda nemá v ten den dysplazii nebo k ní nemá pozdější předpoklad. Věřím, že při dnešním rychlém rozvoji technologií brzy naleznou odborníci způsob jak tyto skutečnosti zjistit neoperativní metodou a za  levnější peníz.

Dysplazie kyčelního kloubu - DKK   MVDr. Jiří Jahoda je dědičná porucha, která ve svých závažnějších formách může způsobit zmrzačení, ochrnutí nebo bolestivou artritidu kloubu. Je způsobena kombinací genetických a vnějších faktorů. Vyskytuje se u mnoha druhů zvířat (poměrně vzácně i u lidí), ale nejvíce jí trpí psi, zejména velká plemena. Dysplazie kyčelního kloubu je jednou z nejvíce zkoumaných chorob psů a nejběžnější jednoznačná příčina kyčelní artritidy.     

Normální stavba kyčelního kloubu Ve zdravé kyčli je stehenní kost (femur) napojena na pánev v kyčelním kloubu. Téměř kulovitá hlavice stehenní kosti (caput ossis femoris) zapadá do kloubní jamky (tzv. acetabulum). Kostěný povrch hlavice a jamky je krytý chrupavkou. Kosti poskytují sílu nutnou k nesení váhy těla, zatímco chrupavka umožňuje široký rozsah pohybu. Normální funkce kyčlí může být ovlivněna dědičnými a vrozenými vadami, úrazy a získanými chorobami jako např. osteoartrózou a revmatoidní artritidou.

Dysplastická kyčel Na kloubu trpícím dysplazií bývají abnormální dvě věci: zaprvé, hlavice stehenní kosti není pevně a hluboko usazená v acetabulu (drží jen volně nebo je usazená pouze zčásti); zadruhé, hlavice a jamka nejsou hladké a oblé, ale deformované, a způsobují tak opotřebení kloubu a abnormální tření při pohybu.

Na tento stav tělo reaguje několika způsoby. Kloub sám se neustále opravuje vrstvami nové chrupavky. Nicméně tento proces je poměrně pomalý (chrupavka není prokrvená a proto neregeneruje stejně rychle jako tkáně, kterými protéká hodně krve).

Kyčel tedy trpí nadměrným opotřebením nebo nedrží váhu těla odpovídajícim způsobem. Kloub se zanítí a vznikne cyklus ničení chrupavky, zánětů a bolestí. Je to samoudržovací proces, při kterém dochází k dalšímu poškozování kloubu a tím se snižuje jeho schopnost odolávat opotřebení. K poškozování přispívá i zánět a v kostech kloubu se navíc může vyvinout osteoartróza, viditelná na rentgenovém snímku jako malé úlomky kosti, které kloub také dále ničí.

Prvotní deformace kloubu se časem může zhoršovat nebo zůstávat neměnná. Pes může trpět bolestí i přes dobré výsledky rentgenů, a stejně tak nemít žádné viditelné problémy ani při velmi vážném poškození, patrném ze snímků. Stav kyčle je pouze jedním z faktorů určujících míru, do jaké dysplazie ztěžuje život a způsobuje bolest. Při mírné až středně těžké dysplazii jsou to často druhotné účinky nadměrného opotřebení kloubu nebo artritidy spíše než dysplazie samotná, které přímo způsobují zjevné problémy.

Příčiny a následky U psů bývá obvykle příčinou hlavice stehenní kosti, která nezapadá do jamky v pánvi, případně špatně vyvinuté svalstvo v pánevní oblasti. Velká a obří plemena jsou k dysplazii náchylná všeobecně, trpí jí ovšem i kokršpanělé a shetlandští ovčáci. Vyskytuje se také u koček, zejména siamských a mainských mývalích.

Zvířata si obvykle od bolesti pomáhají tím, že omezí pohyb postiženého kloubu. Může se to projevovat „zaječím poskakováním“ (obě zadní nohy se pohybují společně), méně dynamickým pohybem (při běhání, skákání…) nebo strnulostí. Protože se kloub nemůže plně hýbat, tělo se přizpůsobuje využíváním páteře, což často způsobuje problémy s páteří, koleny a měkkými tkáněmi.

U psů se dysplazie téměř vždy objevuje před dosažením 18 měsíců. Defekt může být jak velmi mírný, tak prakticky zmrzačující, a někdy vyvolává vážnou osteoartritidu.

Dysplazie kyčelního kloubu se nejčastěji objevuje u středně velkých a velkých čistokrevných psů, jako např. retrívrů, rotvajlerů, mastifů a bernských salašnických psů, ale vyskytuje se i mezi menšími plemeny jako jsou španělé.

Klinická diagnostika a testy Symptomy

Psi vykazují známky strnulosti nebo bolesti při vstávání, neochotu ke cvičení, poskakování nebo jiný abnormální způsob chůze (při běhu se nohy pohybují naráz spíše než střídavě), chromost, bolest, neochotu stát na zadních, skákat a chodit po schodech, dislokaci kyčelního kloubu nebo chřadnutí svalstva v oblasti kyčle. Rentgenové snímky potvrzují přítomnost dysplazie, ale u některých psů je tato porucha do dvou let na rentgenu neviditelná. Navíc mnoho postižených psů nevykazuje klinické příznaky; u některých se projevují i dříve než v sedmi měsících, zatímco u jiných až později v dospělosti.

Toto je zčásti dáno tím, že prvotní porucha v kyčli může být mírná nebo vážná, stabilní nebo zhoršující se, a tělo někdy dokáže poškozený kloub opravovat tak dobře, že se s poškozováním vyrovná. Různá zvířata mají také různý práh bolesti, různou hmotnost a různý způsob a množství pohybu; lehký pes, který jen chodí, zatěžuje kloub jinak než pes těžší nebo aktivnější. U některých psů se příznaky objevují brzy a jiní onemocnění nemusí vůbec pociťovat.

Každý případ se proto musí řešit podle individuálních faktorů; nabízí se řada možností léčby.

Diagnóza

Klasický diagnostický postup využívá rentgenových snímků a bodovacího testu kyčlí. Provádí se v odpovídajícím věku a je vhodné ho zopakovat ještě v dospělosti (pokud se test udělá příliš brzy, jsou výsledky neprůkazné). Protože dysplazie je do velké míry dědičná, doporučuje se zkontrolovat stupeň dysplazie u rodičů před koupí štěněte a také při posuzování vhodnosti psa pro chov. Ale přestože je tato porucha dědičná, může se objevit i u psů, jejichž rodiče mají stupeň dysplazie negativní.

Při diagnóze suspektní dysplazie se kromě rentgenových snímků sleduje pohyb a chování psa, aby se posoudilo, zda je ovlivněna kvalita jeho života. Chromost, abnormální pohyb kyčlí a páteře, obtíže při běhu a omezená pohyblivost jsou zjevné důkazy problému. Toto se musí brát v potaz, neboť zvíře může trpět velkými bolestmi i při dobrých výsledcích rentgenů.

Je také běžné zrentgenovat páteř a nohy spolu s kyčlemi, protože měkké tkáně mohou být namáhány velkým napětím dysplastické kyčle nebo mohou být objeveny další faktory ovlivňující pohyblivost v kyčlích, například poškození nervů.

Existuje několik různých systémů pro posuzování stupně dysplazie, zpravidla však vedou k rozdělení do pěti kategoríí:

0 – negativní

1 – hraniční

2 – mírná dysplazie

3 – střední dysplazie

4 – těžká dysplazie

Pro pořízení korektních snímků je nutná sedace zvířete, aby bylo možné ho udržet v klidu ve správné poloze a aby se snížil svalový tonus.

Stavy zaměnitelné s dysplazií kyčelního kloubu Následující stavy mohou mít symptomy velmi podobné dysplazii a měly by být vyloučeny při diagnostikování:

• Cauda equina syndrom (např. u problémů s bedry)
  
  
• prasklý křížový vaz
  
  
• další artritická onemocnění v zadních končetinách

Symptomy dysplazie kyčelního kloubu jsou zřídka výrazné. Obvykle se objevuje mírné ochromení, které se může najednou zhoršit. Psi s přetrženým křížovým vazem postiženou nohu drží zdviženou, což je u dysplazie neobvyklé. Psi s onemocněním páteře často při chůzi dřou drápy, mají slabé zadní nohy a nekoordinovaný krok.

Pes také může přizpůsobovat pohyb zadních nohou, aby kompenzoval bolest v předních končetinách (při artritidě, osteochondritidě nebo dysplazii loketního kloubu), kolenou nebo páteři. Je důležité vyloučit problémy s jinými klouby dříve, než je stanovena diagnóza dysplazie kyčelního kloubu, a odhalit případná další bolestivá onemocnění, která mohou být maskována přítomností mírné dysplazie.

Dlouhodobá bolest Je důležité si uvědomit, že zvíře pravděpodobně žije s dysplazií od několika měsíců věku, a zvyklo si tedy na chronickou bolest a naučilo se s ní žít. Psi trpící takovouto bolestí ji obvykle na sobě nedávají znát. Někdy si najednou sednou během chůze nebo odmítají chodit či vylézt někam, kam jsou zvyklí, ale to může být příznak mnoha jiných problémů, včetně trnu v tlapě nebo dočasné bolesti svalu. Proto je rozpoznávání bolesti méně obvyklý způsob detekce dysplazie než sledování způsobu chůze a dalších výše popsaných abnormalit.

Léčba Přehled Neexistuje kompletní lék, přestože je mnoho možností, jak zmírnit klinické příznaky. Účelem léčby je zvýšit kvalitu života. Především, jedná se o dědičnou záležitost, která se mění v průběhu života, a proto musí být léčba pravidelně revidována a přezkoumávána, aby se zjistilo případné zhoršení příznaků nebo jiné výrazné změny.

Pokud je problém relativně mírný, je někdy potřeba pouze vhodná medikace, která tělu pomáhá vyrovnat se se zánětem, bolestí a opotřebením kloubů. V mnoha případech tato léčba postačuje po dlouhou dobu.

Když problém nelze řešit medikací, často je nutné přikročit k operaci. Existují dva tradiční typy operací – takový, který kloub vytvaruje (a tím zmírňuje bolest a napomáhá pohyblivosti), a kompletní náhrada kloubu (endoprotéza podobná jako u lidí).

Neoperativní řešení Neoperativní léčba zahrnuje tři základní prvky: kontrola hmotnosti, pravidelný mírný pohyb a medikamentózní léčba. U psů s artritidou je často redukce hmotnosti nejdůležitější a někdy jediný nutný zásah. Rozumná fyzická zátěž stimuluje růst chrupavky a svalů a zabraňuje jejich ochabování, nesmí ale být příliš velká (náročné cvičení může i velmi uškodit). Medikace omezuje bolest, nepohodlí a škodlivé záněty.

Obvyklou medikaci představují nesteroidní antirevmatika, která působí protizánětlivě a tlumí bolest. Jejich výběr musí být dobře zvážen, protože jeden druh léků může některým plemenům vyhovovat a jiným škodit. Tyto léky mohou u některých zvířat způsobit otravu jater, a proto se doporučuje během léčby provádět preventivní krevní testy. Stává se, že je nutné léky vyměnit, protože různé druhy léčiv působí u jednotlivých psů s různým úspěchem. Při léčbě antirevmatiky je také třeba brát v potaz, že psovi se uleví od bolesti a bude mít tendenci se přetěžovat.

Doporučuje se léčbu doplnit o preparáty obsahující glukosamin, který podporuje obnovování chrupavek a regeneraci kloubu. Glukosaminové přípravky plně účinkují až po cca šesti týdnech užívání, a proto se podávají v minimální zkušební době 3 – 5 týdnů. Nejsou to léky, ale surový materiál, na jehož zpracování tělo potřebuje čas. Účinek těchto přípravků při léčbě dysplazie je předmětem sporů; některé veterinární autority je shledávají přínosnými, jiné nikoli.

Tento typ léčby lze obvykle udržovat dlouhodobě – tak dlouho, dokud postačuje k předcházení a potlačování příznaků dysplazie.

Operativní řešení Když medikace selhává a neposkytuje uspokojivou kvalitu života, stává se chirurgický zákrok nutností. Operace buď opravuje a tvaruje kloub, aby umožnila bezbolestný pohyb, nebo kloub úplně

Trojitá osteotomie pánve: užívá se u psů ve stáří 5 – 12 měsíců. Dochází k přerušení všech tří pánevních kostí, které se otočí a fixují v odpovídající poloze. Tato metoda může být velmi úspěšná při včasném zákroku, ale u těžkých psů někdy selhává kvůli nutnosti odolávat většímu tlaku. Osteotomie pánve také vykazuje nižší úspěšnost při artróze, která je již viditelná na rentgenových snímcích.

Resekce hlavice stehenní kosti: odříznutí kloubní hlavice bez jejího nahrazení, používané u menších psů (pouze do 15 kg) a koček. V místě hlavice se samovolně vytvoří pakloub – fibrózní spojení v kloubu.

Operace modifikující tvar a strukturu kloubu obvykle vedou k redukci mobility kyčle. Zato ovšem zlepšují kvalitu života zvířete, redukují bolest a snižují budoucí rizika choroby.

Totální endoprotéza je nákladná, ale nejúspěšnější metoda, zvláště v těžkých případech. Obvykle umožní obnovit plnou pohyblivost kyčle, a protože je kloub zcela nahrazen, znemožňuje recidivu. Endoprotéza bývá nejlepším řešením pro větší psy (více než 20 – 30 kg), u nichž nelze využít některá jiná operativní řešení.

Další chirurgické zákroky:

Juvenilní symfyziodéza – zákrok prováděný u štěňat ve věku 4 – 5 měsíců. Ukončuje růst části pánve uzavřením růstové ploténky stydké kosti. Zbylá část pánve roste dál, čímž dochází k rotaci acetabula a jeho lepšímu utváření (překrytí hlavice stehenní kosti a její fixace v jamce).

Denervace kloubního pouzdra – odstranění nervů v postižené oblasti, které ulehčí zvířeti od bolesti.

Další pomoc Na trhu je dnes k sehnání mnoho produktů, které pomáhají psům trpícím dysplazií. Zahrnují mj. psí pelíšky redukující tlak, rampy, schody a stupínky ze dřeva, plastů, kovu nebo pěnových hmot, které pomáhají psovi dostat se z jednoho místa na druhé, aniž by si způsobil další poškození kloubů nebo bolest.

DLK - dysplazie loketního kloubu  Izolovaný loketní výběžek kosti loketní (UAP - Ununited Anconeal Process)

Tato vada se nejčastěji vyskytuje u německých ovčáků, v menší míře mohou být postižena chondrostrofická plemena baset a anglický buldok. Loketní výběžek se u psů těchto plemen vyvíjí jako samostatná kostnatější část nezávisle na růstu kosti loketní. Přeměna chrupavčitého základu loketního výběžku v kost začíná u německých ovčáků kolem 12. týdne stáří a ke kompletnímu spojení s kostí loketní dochází v 16. až 24. týdnu stáří.  K vyslovení definitivní diagnózy je proto vhodné vyčkat stáří minimálně šesti měsícu. Psi s izolovaným loketním výběžkem začínají střídavě kulhat na postiženou končetinu mezi 5. až 9. měsícem stáří, kulhání se postupem času zhoršuje. Diagnóza tohoto onemocnění se potvrdí rentgenologicky. Rentgenujeme vždy oba loketní klouby jednak pro srovnání a jednak k posouzení i druhého kloubu, jelikož v 10-30 % případů bývá toto postižení oboustranné. Léčbu je možno provést několika metodami podle individuálních podmínek. Nejčastěji je používána metoda chirurgického odstranění izolovaného loketního výběžku z kloubu. Nedávná studie, která sledovala 65 měsíců po operaci funkci končetiny po odstranění loketního výběžku mezi 5. - 12. měsícem stáří, měla překvapivé výsledky. I přes vyvýjející se artrózu a snížení rozsahu pohybu v kloubu byla funkce končetiny hodnocna jako dobrá až výborná v 90 % případů. Pacienti se tak mohli vrátit ke svému původnímu pracovnímu zaměření jako lovečtí či služební psi bezpečnostních jednotek. Velmi dobré výsledky vykazuje také chirurgická metoda protětí kosti loketní. Ta se využívá u rostoucích zvířat v případech nerovnoměrného vývoje kostí předloktí

Osteochondróza (degenerace kloubní chrupavky) hrbolu kosti pažní

V porovnání s výskytem odlomeného korunního výběžku kosti loketní se s osteochondrózou hrbolu kosti pažní setkáváme zřídka. Z porovnání odborných zpráv evropských a amerických pracovišt' vyplývá, že mnohem častěji se osteochondróza hrbolu kosti pažní vyskytuje v Evropě než v USA. Je to způsobeno zřejmě genetickou rozdílností populací psů v těchto částech světa. Z velkých a obrovských plemen psů, která trpí touto vrozenou vadou, jsou nejčastěji postiženi zlatí a labradorští retívři. Příčinou osteochondrózy je porucha enchondrální osifikace - procesu, který je zodpovědný za růst dlouhých kostí a při kterém dochází k přeměně chrupavčitého modelu v kost. Osteochondrózu vyvolávají hlavně genetické faktory ovlivňující zvyšování tělesné hmotnosti a rychlost růstu. Překrmování v období rychlého růstu s nadměrným přísunem vápníku v krmné dávce společně s přetěžováním velmi zvyšují pravděpodobnost výskytu této vady. Příznaky osteochondrózy začínáme sledovat mezi 4. a 9. měsícem života. U psa se projeví kulháním různé intenzity. Léčba se provádí operativně - postižená část chrupavky  se odstarní a v místě degenerace je provedena kyretáž kosti

Odlomený korunní výběžek kosti loketní (FCP - Fregmented Coronoid Process

Tato vrozená porucha loketního kloubu postihuje zejména zlaté a labradorské retrívry, rotvajlery, bernské salašnické psy a německé ovčáky. Vyvolávající příčinou je nesprávné utváření loketního kloubu, v jehož důsledku dochází k vyvíjení nepřiměřeně velkého tlaku na korunní výběžek. Příčinou odlomení korunního výběžku může být také poranění. Poškození vřetenní kosti v období růstu může zastavit její další vývoj a vzniká tak při pokračujícím růstu kosti loketní růstová deformita předloktí, což může také vést k odlomení korunního výběžku. Onemocnění se začne projevovat od 5. měsíce stáří kulháním. To vzniká bud' po zátěži nebo i po delším odpočinku - než to pes tzv. rozejde. Jak kulhání přestává, zvyšuje se jeho intenzita. Rentgenologická diagnóza je stanovena podle druhotných degenerativních změn v loketních kloubech. Ty jsou zřejmé po 7. měsíci stáří. Jelikož rentgenologická diagnostika nemusí jasně prokázat toto onemocnění, konečnou diagnózu potvrdí operace loketního kloubu nebo artroskopie. Léčba spočívá v odstranění odlomeného korunního výběžku.

V roce 1994 vydala FCI schéma pro posouzení dysplazie loketního kloubu, ve kterém se využívá hodnocení degenerativních kloubních změn na rentgenovém snímku. Podobně jako u nás posuzování dysplazie kyčelního kloubu využívá plně například Švédsko i systém hodnocení dysplazie loketního kloubu (i u plemene SBT). Návrhy na řešení stále se zhoršující situace v oblasti výskytu dysplazie loketního kloubu u nás by měly vzejít jak ze strany chovatelské veřejnosti, tak ze strany Klubu posuzovatelů dysplazie kyčelního kloubu a dysplazie loketního kloubu, který vznikl na žádost ČMKU při Komoře veterinárních lékařů České republiky. Snad se v této oblast posuneme brzy kupředu.

Podle RTG příznaků artrózy a inkongruence kloubních ploch se rozlišují následující stupně DLK:

1. stupeň 0 = normální kloub, kloubní struktury bez osteofytů /výrustků/ a sklerotických změn

2. stupeň 1 = lehká artróza, osteofyty ne větší než 2 mm a/nebo výraznější sklerotizace subchondrální kosti  v okolí distální části incisura trochlearis ulnae a/nebo zřetelný schodek mezi kloubními plochami hlavičky kosti vřetenní a incisura trochlearis kosti loketní   

3. stupeň 2 = střední artróza, velikost osteofytů od 2 do 5 mm   

4. stupeň 3 = těžká artróza, velikost osteofytů je větší než 5 mm. Zřejmá fragmentace processus coronoideus medialis  nebo nepřiosifikovaný processus anconeus se posuzuje jako stupeň 3 bez ohledu na rozsah artrózy. Psi chirurgicky léčení pro vývojové vady loketního kloubu se posuzují jako postižení stupněm 3.

MVDr. Jiří Jahoda